Povrch Země a vnitřní okraj ionosférické vrstvy v 55 kilometrech vymezuje jakousi „dutinu“, v níž je uložen celkový náboj o neustálé hodnotě asi 500 000 Coulombů. Mezi zemí a ionosférou teče svislý proud o síle 1 až 3*10-12 ampér na čtvereční metr. Odpor atmosféry mezi oběma vrstvami činí cca 200 Ohmů a napěťový potenciál je 200 000 V. V každém okamžiku se v tomto prostoru celosvětově vytvoří na 1000 blesků, z nichž každý vede proud 0,5 až 1 A, což souhrnně odpovídá proudu vtékajícímu do zemské „elektromagnetické dutiny“.

 Schumannovy rezonance tvořící se v této dutině jsou něco jako stojaté elektromagnetické vlny. Tak jako vlny na hladině rybníka ovšem nejsou neustále přítomné, ale musí být „vybuzeny“, aby je bylo možné měřit. Nevyvolává je nic v kůře či jádru Země. Zdá se, že jsou spojeny jen s elektrickou aktivitou v atmosféře, zejména v období intenzivní bouřkové aktivity. Vyskytují se na několika frekvencích mezi 6 až 50 cykly za sekundu; specificky na 7.8, 14, 20, 26, 33, 39 a 45 Hz, s denní odchylkou okolo +/- 0,5 Hz. Pokud vlastnosti zemské elektromagnetické dutiny zůstávají stejné, jsou stabilní i tyto frekvence. Patrně zde však dochází k nějakým změnám působeným cykly slunečních skvrn, protože se pozemská ionosféra mění během 11. letého cyklu sluneční aktivity. Schumannovy rezonance jsou nejmarkantnější mezi 20:00 a 22:00 univerzálního (greenwichského) času (UT).

Protože se v zemské atmosféře vyskytuje náboj, elektrický proud a napětí, není výskyt podobných elektromagnetických vln nijak překvapující. Zabýval se jimi už Nikola Tesla při pokusech o přenos energie na dálku pomocí velmi dlouhých „rádiových vln“. Rezonanční vlastnosti „dutiny“ mezi Zemí a ionosférou nakonec okolo roku 1952 exaktně popsal německý fyzik W. O. Schumann a předpovězené rezonance společně s Königem skutečně zaznamenali v roce 1954. První spektrální znázornění úkazu připravili Balser a Wagner roku 1960.

Výzkumem jevu nesoucího Schumannovo jméno se v předchozích dvou desetiletích intenzívně zabývalo v podstatě jen vojenské námořnictvo, zkoumající možnosti komunikace s ponorkami na extrémně nízkých kmitočtech.

Ale jsou zde patrně i jiné, dalekosáhlejší a dosud zanedbávané možnosti.

Porovnáme-li obvod Země s rychlostí světla, zjistíme, že elektromagnetické vlny putující kolem jejího tělesa mohou vybudit stojatou vlnu o frekvenci 7,8 Hz. Bylo zjištěno, že právě na této frekvenci kmitají tzv. alfa vlny našeho mozku. Znamená to, že jsme do jisté míry fázově spojeni s tělesem Země?

Platí toto spojení i pro celou řadu ostatních, zejména elektrických a elektromagnetických procesů? Byla Teslova intuice správná? Nevede cesta k zisku „volné energie“ právě tudy?

Život je vlnění a chemie oblast elektrických výměn

Všechny živé organizmy, člověka nevyjímaje, vnímají všechny tyto kmity jako neoddělitelnou součást svého životního prostředí, v němž se vyvíjely miliony let. Lidstvo se však po objevení „herziánských vln“ pustilo do neuváženého dobrodružství. Aniž by si kdo uvědomoval, že přirozené vlnění má svou čistotu, stejně tak, jako vzduch a voda, začalo být toto neviditelné prostředí neuváženě narušováno, zprvu řídce, za účelem dálkové komunikace, později za účelem šíření všeobecných informací a zábavy. Je zbytečné se přít s „také-vědou“, už dávno neprováděnou entuziasty nebo lidmi s dobře zajištěným živobytím, nýbrž takřka bez výjimky subvencovanou zájmovými organizacemi a průmyslem. Pravdou je, že tak, jako voda a vzduch, je nesmírně „znečištěné“ a narušené i po statisíce let téměř neměnné vlnové prostředí „tepu Matky Země“. Vzhledem k předchozímu období trvajícímu snad od počátku zformování Země, došlo k významným změnám v prostředí přirozených frekvencí takřka mžikově, a této skutečnosti se dokázal přizpůsobit jen málokterý organizmus. Některé životní formy ustoupily nebo jsou potlačeny, jiné zaujímají jejich místo, vystupují do popředí a stávají se, z našeho pohledu, agresivními.

Člověk se nemůže zbavit pocitu, že tohle všechno bylo vědě známo už někdy v 30. letech 20. století. Tou dobou začal tažení proti „šarlatánům“ využívajících k léčení lidí energie přenášené pomocí různých frekvencí, které s různými obměnami pokračuje dodnes. Kdyby totiž tyto aktivity byly uznány, a vzhledem k jejich nesporné účinnosti uznány být měly,automaticky by se vynořila otázka, jak asi na člověka a jeho zdraví působí směsice vln produkovaných průmyslovými zařízeními a hlavně komerčními vysílači, jejichž frekvence, a množství jimi emitované energie, byly přidělovány podle administrativně určeného klíče, bez ohledu na možný vliv na přirozené životní prostředí.

Neustálé vylepšování technologie šíření rádiových vln vedlo k prolomení hranic jednotlivých vlnových pásem. Od dlouhých a středních vln jsme přikročili k využití krátkých, pak velmi krátkých a v dnešní době využívá technika vln kratších, než 1 mm. Jistě, všechny tyto vlny zde byly už od počátku, ve formě tzv. harmonických, jenže tyto vedlejší produkty dlouhých, středních a krátkých vln, na rozdíl od emisí současných vysílačů v pásmu mikrovln, nesly jen zanedbatelnou energii.

Z bližšího studia materiálů, které nám zanechali především Georges Lakhovsky, Royal Raymond Rife, ale i další výzkumníci té doby, vyplývá, že objevili a verifikovali řadu frekvencí působících na patogeny. Velmi přesný byl v tomto ohledu R. R. Rife, nicméně, zdá se, že velmi úspěšný byl i Lahkovsky se svým „multifrekvenčním“ zařízením. Jádro celé věci spočívá v prostém zjištění, že oba průkopníci používali neladěné antény produkující širokou škálu harmonických vln. V tomto směru jen těžko něco předčí Lahkovskeho zařízení s pulsy vysílanými jiskřištěm do dvou antén konstruovaných tak, aby produkovaly ohromnou směsici prakticky nepodchytitelných vlnění. Jednoduše řečeno, byla to rušička, jejíž spuštění by v dnešní době mohlo znamenat katastrofu pro běžně užívanou sofistikovanou mikroelektroniku… Řízený Rifeho generátor s plazmovou anténou je v tomto ohledu značně ohleduplnější.

Existují ověřené doklady o tom, že Rife a jeho inženýr Hoyland pečlivě změřili sadu frekvencí působících na jednotlivé vybrané organizmy. To je jistě pravda, ale ukázalo se, že jejich přímá aplikace, např. pomocí zapperů, je takřka neúčinná. Příčina je prostá. Zappery poměrně přesně produkují jen jednu zvolenou frekvenci, a to v kmitech obdélníkové formy. Harmonické prakticky odpadají. Podle mého názoru se v případě přístrojů produkovaných firmou Beam Ray jednalo o zařízení, u nichž působily harmonické frekvence užitých kmitočtů, a to možná až v tehdy neměřitelném pásmu GHz. Měřítkem správného nastavení pak byla nastavená frekvence, která sama o sobě neměla žádný účinek. Její užití u zapperu proto nemusí přinášet žádané účinky.

Lahkovského multifrekvenční zařízení bylo jakýmsi „generátorem náhodných frekvencí“, z nichž jedna nutně musela strefit do černého. Sám Rife konstatoval, že nezáleží na výkonu zařízení, ale na „přesnosti zásahu“ devitalizovaného organizmu. Jistým ukazatelem, že na devitalizaci se mohou podílet vlny kdesi na rozhraní mikrovln, je také Rifeho zjištění, že různé organizmy odpovídají na podráždění určitou částí světelného spektra vlastním světélkováním, přičemž každý z nich emituje jinou barvu. Tato vlastnost Rifemu umožnila dodnes nedosaženého zvětšení a rozlišení pod mikroskopem, který nebyl odkázaný na limit vlnové délky světla – pozoroval živé organizmy, které mu pod mikroskopem svítily jako hvězdy.

Bez "herciální" technologie

Jak se časem ukázalo, jsou možné i jiné, než „frekvenční“ přístupy. Bylo zjištěno, a potvrzeno, že patogeny v krvi hubí už i velmi slabé elektrické proudy v rozsahu mikroampérů. Otázku, jak vystavit krevní oběh toku elektrického proudu bez invazivního zásahu do organizmu vyřešil elektroinženýr Robert (Bob) Beck. Jeho zařízení sestává ze zdroje proudu o nízkém napětí a dvou elektrod, přednostně připevňovaných na krevní cesty na zápěstí. Při prvních pokusech dostat elektrický proud do žil a tepen Beck narazil na problém – pod elektrodami obalenými bavlněnou látkou, nasycenou kvůli lepšímu kontaktu roztokem soli, docházelo k popáleninám na kůži v důsledku elektrolýzy. Beck proto přistoupil k jednoduchému řešení; začal cyklicky měnit polaritu napětí na elektrodách. Hladina proudu indukovaného do žil a tepen se tím nezměnila a nepříjemný problém zmizel. Beck, který si byl vědom vlivu Schumannových frekvencí na pozemský život, zvolil střídu polarit (od [+] k dalšímu [+]) přibližně v rytmu 7,8 Hz, čili alfa kmitů, zřejmě ne neprávem nazývaných „tep Země“. Takto modifikované zařízení zprvu používal jen sám na sobě a dospěl k udivujícímu výsledku. Mimo jiné, léta se změnami životosprávy pokoušel zhubnout. Bezúspěšně. S použitím svého přístroje se po půl roce dostal zpět na hmotnost, kterou míval, než „propadl obezitě“. Životosprávu přitom nijak nezměnil.

Přístroj se posléze díky zveřejnění dostal k mnoha nemocným, a lze-li soudit podle stovek výpovědí, pomohl mnoha lidem stiženým AIDS a jinými „nevyléčitelnými“ neduhy zpět do života. Beck sám přístroje nikdy neprodával, výrobu a obchod přenechal jiným. Na mnoha přednáškových setkáních razil své motto: „Vyzkoušejte a uvidíte. Vezměte odpovědnost za své zdraví zpět do vlastních rukou.

První zkušenosti s mikroproudy

Po 2-3 měsících používání generátoru postaveném na principech Dr. Becka jsem zaznamenal první zkušenosti. Mnoha lidem se vrátila vitalita a chuť do života (61). Zaznamenal jsem několik případů, kdy se zlepšil zrak (55).

Moje osobní zkušenost je velmi pozitivní a naprosto stejná (JM 52). Mám mnoho informací z používání Beckova generátoru - mikroproudy generují sofistikovaným způsobem frekvence blízké tepu Země - Schumannovi rezonance - to je ideálních 7,8 Hz - podporují mozkovou aktivitu. To je dobrá zpráva nejen pro studenty před zkouškami. V několika případech mám potvrzeno, že došlo k mizení "nevzhledných" žilek na nohou (45, 49). To ocenily zejména ženy.

Mikroproudy mají viditelný vliv na naši krev. Testovali jsme krev pod mikroskopem před a po aplikaci beckova principu. Pozitivní výsledky byly viditelné již na první pohled (výsledky testů ukážeme v dalších číslech WM magazínu). Již na první pohled je patrné, že dochází k dělení shluků červených krvinek - k pozitivní oxidaci krve (obnovení kyslíkového deficitu v krvi).

Mikroproudy mohou být dobrým nástrojem jak levně a účinně zlikvidovat oxidační stres. Oxidační stres, to je kapitola sama o sobě. Pokud si myslíte, že se vás to netýká, jste na velkém omylu. Již prostředí, ve kterém žijete, co jíte, potraviny z velkovýroben, prostředí ve kterém pracujete, to vše je pro lidský organizmus doslova devastující.

Nejste v pohodě, cítíte se unaveni, nebaví vás život? To jsou příznaky oxidačního stresu - nedostatečné okysličení červených krvinek. Zaznamenal jsem první informace vlivu mikroproudů na dýchací problémy. U astmatiků se projevilo významné ulehčení od problémů...

Z našeho testu kapky krve pod mikroskopem: 

Těžká onemocnění podle Dr. Becka

V případě AIDS a jiných těžkých onemocněních doporučoval Beck, který je také vynálezcem moderního typu fotografického blesku, použití „pulseru“. Ukázalo se totiž, že mikroproudy dodávané přístrojem na sanaci krve nepronikají do lymfy a napadených lymfatických uzlin, „filtrů“, které bývají doslova semeništěm patogenů. Jejich zduření je signálem boje bílých krvinek se zachycenými „invazory“. Beckův pulser je zařízení opatřené cívkou produkující silné magnetické pulsy. Funguje stejně, jako fotoblesk, s tím rozdílem, že moderní pulsery už nevyžadují ke spuštění výbojku, která v Beckově prototypu nahrazovala spínač. Princip je prostý. Měničem nebo ze sítě nabitý impulsní kondenzátor se vybíjí do nízkoodporové cívky s vinutím se silného drátu, v níž vzniká mocný magnetický puls. Přiložením této izolované cívky k ošetřované oblasti vybudí magnetické pole přímo v tkáni mikroproudy „indukcí“. Takto lze zasáhnout i patogeny, které jinak sanaci v krvi unikají a dosáhnout celkového očištění organizmu. Zde je nutné zdůraznit, že podobný účinek nikdy nemůže vyvolat ani enormně silný permanentní magnet.

Třetím Beckem doporučovaným, a v nesčetných případech ověřeným, prostředkem je koloidní stříbro, které nejenže přímo hubí bakterie, ale dokáže před nimi ochránit již očištěné oblasti. Podle výpovědi mnoha předtím „nevyléčitelných“ lidí, jimž lékařská chasa z dobrých důvodů přezdívá „pacienti“ (z angl. patient – trpělivý, trpělivě snášející či umožňující…) vedlo využití zmíněných tří postupů nejen k úlevě od symptomů, ale ke konečnému definitivnímu vyléčení.